Krušné hory, Skalky skřítků, Komorní hůrka, Dračí skála, Krudum, Sněžná hůrka, Liščí údolí, Skalní město, Železná hůrka, Podhora, Hadí hora, Bublák, Bílá skála, Svatošské skály, Kernberg, Andělská hora, Smolné Pece, Viklan, Kamenná hora, údolí Ohře, Svatobor…
Že vám ony zeměpisné názvy něco připomínají? Jen přesně nevíte co? Rád napovím. Všechna z uvedených míst se nacházejí v Karlovarském kraji. Že jste to věděli? Že vám ta místopisná označení připomínají něco jiného? Jistě, jistě… Tuším co!
Jako by totiž právě tady, v Karlovarském kraji, čerpal lingvista a spisovatel J. R. R. Tolkien inspiraci pro tvorbu názvů a podobu míst legendární Středozemě. Jako by až sem kapal inkoust jeho pera, kterým vytvořil kult – epický román Pán prstenů. Jímž stvořil úžasný fantasy svět, plný jmen tajemných stezek, magických vrchů, temných hor i honosných sídel panovníků Gondoru, Rohanu či Roklinky, skřetů z Mordoru nebo malých hobitů z Kraje. Jako by právě tady, v Karlovarském kraji na západě Čech, který tolik miloval zcestovalý německý básník, dramatik a vědec Johann Wolfgang Goethe, nechal rozkvést svou fantazii při tvorbě skic zmíměných říší Středozemě. Jako by ho zdejší pozoruhodná místa živila silou pro napsání tak náročného díla.
Pane Tolkiene, který jste zemřel pár dnů před mým narozením… Pane Jacksone, který jste dlouhý a výpravný Tolkienův příběh tak skvěle převedl na filmové plátno… Návštěvnice a návštěvníci mého webu, kteří jste otevřeli tento fotografický blog…
Představuji vám Karlovarský kraj! Lyricko-epický region, bohatý na úchvatnou přírodu, magická místa, kde pozoruhodně působí negativní, pozitivní nebo dokonce léčivé síly. Region oplývající místy, k nimž se vztahují prastaré pověsti a legendy, a která k lidem promlouvají skrze paměť věků. Místy, o nichž zasvěcení autoři píší knihy… Představuji vám Středozemi v České republice!
Karlovarský kraj
Vyjmu-li Prahu, která je jak městem, tak samostatným krajem, je Karlovarský kraj svou rozlohou druhým nejmenším krajem v Česku (o fous menší je už jen Liberecký kraj). Přesto má uvedený region na západě Čech návštěvníkům skutečně co nabídnout…
Připomíná vám tato fotografie filmové záběry elfí Roklinky? Na svědomí ji nemá štáb režiséra Petra Jacksona, pořídil jsem ji na Karlovarsku…
Barevné a členité kopce, životadárné lesy, unikátní památky, léčivé lázně, půvabné řeky, ale i příběhy lásky, chamtivosti či zázraků, které se vážou k mnoha prastarým krajinným prvkům. Legendy o trpasličích králích, alchymistech, andělské princezně, bílé ruce, vílách nebo odvážných činech. Karlovarský kraj tryská bohatou, mysteriozní krajinou a pozoruhodnými místy, jejichž srdce pohání mimosmyslová energie z časů dávno minulých…
Jako by tady žili hobiti. Jako by tento kus země byl jejich obdělávaným mírumilovným Krajem…
Vrchy a bohaté lesy Karlovarského kraje.
Tajemná hora Krudum
Šušká se o ní mnohé, kolují o ní různé zvěsti a legendy. O bájné hoře v srdci Slavkovského lesa, jejíž jméno zavání tajemnem, neznámými silami a možná i skrytými postavami. Krudum! Právě tak ji dávní obyvatelé těchto končin pojmenovali…
Zajímavé je propojení některých pověstí o Krudumu s realitou. Příkladem je třeba legenda o sídle Mikuláše na této hoře. Původní němečtí obyvatelé vyprávěli dětem, že v předvečer svátku Mikuláše sestupuje Mikuláš ze svého domova na Krudumu za dětmi. Hodné odměňuje dárky, zlobivé ale strká do pytle a odnáší je nahoru na Krudum. Vrchol hory se nachází ve výšce 838 metrů nad mořem.
Jméno Krudum dali hoře prapůvodní obyvatelé zdejší krajiny, Keltové. Přípona “dum” či “dun” je pro keltské názvosloví typická. Znamená oplocenou, opevněnou a obytnou plochu (náš dnešní název pro domov – dům – se odvíjí právě od ní). Výraz “crum” znamená okrouhlý, kulatý. Spojení obou výrazů – Cru + dum – tedy můžeme přeložit jako… Kruhová pevnost! A tvrziště halštatských a laténských hradišť jsou většinou… Okrouhlá.
Doba osídlení oblasti kolem Krudumu není přesně známa, je ale známé, že tuto oblast navštívili Markomané – Langobardi a Keltové, kteří v místních potocích rýžovali cín a jiné kovy. Mnozí badatelé se domnívají, že základy bývalého kostela sv. Mikuláše stojí na místě keltského Wallburgu, který měl být možná strážním bodem, zajišťujícím transport soli z Bavorska. Mezi vrchy Krudum a Spálený totiž odpradávna vedla tzv. solná cesta, tedy transport soli ze solných dolů v bavorském Reichenhallu. Ten procházel přes Norimberk, Cheb, podle Ohře a mezi vrchy Krudum a Spálený do Slavkova a dále přes Kadaň a Žatec do Prahy. Tuto cestu potvrzuje dopis papeže Klementa VI. z Avignonu, který v něm ukládá biskupu Basilejskému, jak má býti na této cestě pečováno o posly. Tato solná cesta je znovu zmíněna v knize “Ein nutzliches reisebuchlin”, vydané roku 1563 v Augsburku 1563. A známá byla i za třicetileté války.
V souvislosti s Krudumem je také známo, že na nejvýchodnějším vrcholu stál kámen s otvorem, do kterého se ve válečných dobách, v případě napadení, umístila smrková kláda s železným košem, do kterého se vložilo chrastí, které se zapálilo. nad horou se tak rozhořel oheň, který vysílal do kraje varovné znamení. Jako když ohrožený Gondor volal o pomoc. Jako rozhořel své strážné majáky…
Na vrchol Krudumu vede několik cest… V říjnu vypadají třeba takto.
Pod horou Krudum se nachází trosky kostela svatého Mikuláše, což je mezi turisty dnes zřejmě nejpopulárnější místo Slavkovského lesa. A stejně jako hora samotná, také kostel pod ní byl po staletí zahalen tajemstvím a opředen mnoha mýty a pověstmi. Lidé ho spojovali mimo jiné se skřítky, vílami a také obrovským bohatstvím. Odpradávna, zaslepení těmito pověstmi, se proto snažili v okolí kostela najít zlato, drahé kameny nebo sklepy plné vzácného vína (viz legenda z dob velkého válečníka Bodigora (Postřehli jste…? Bodigorovo jméno je velmi podobné udatnému gondorskému Boromirovi, kterého stvořil J. R. R. Tolkien). – O víně pod zámkem na Krudumu nebo O křtitelnici sv. Mikuláše).
Zajímavé je, že dodnes lidé neví, kdy byl kostel postavený. Víme jen, že ho v roce 1253 předal král Václav I. Řádu křížovníků s červenou hvězdou v Lokti. Avšak kdy a kým byl kostel pod Krudumem postavený, neví nikdo. Odhaduje se, že právě ve 13. století. Vlastně vše, co se kdy kolem tohoto mýtického místa kdy dělo, se jenom odhaduje. Například se odhaduje, že funkční byl jen do poloviny 15. století. Jinými slovy, že již více než pět set padesát let chátrá…
Dnes tak trochu připomíná trosky strážné pevnosti Amon Sûl poté, co ji dobylo a strhlo obrovské vojsko skřetů, vypravené z Angmaru, černokněžné říše (ještě jednou vítejte ve světě J. R. R. Tolkiena).
Mimochodem, o tom, jak málo o tomto záhadném kostelu pod Krudumem víme, svědčí fakt, že ještě poměrně nedávno mnozí historici o jeho existenci pochybovali. Existovaly totiž jen pověsti, ale žádné důkazy. Pozůstatky kostela zde byly objeveny a vykopány teprve před jedenácti lety, tedy v roce 2002. A okamžitě se staly největší atrakcí Slavkovského lesa… Vrchol v pozadí snímku je hora Krudum.
Svatobor
Tolkien stvořil Černobor, Karlovarský kraj má Svatobor… Těžko si dnes už představit, jak živou a významnou osadou musel Svatobor být v dobách českých králů a mocných panovníků. Zatímco dnes se jedná o téměř mrtvou vesnici, o jejíž existenci neměli tušení dokonce ani v nedaleké Dubině, kde jsem se ptal na cestu postupně tří místních mužů, před stovkami let byla tato slovanská ves střediskem klášterního panství mezi řekou Ohří a vrchem Pustý zámek. A byla také často zmiňována v listinách králů. Václava, Otakara II., Jana Lucemburského.
Dominantou vesnice, která před několika staletími zažila i husitské války, je ruina původně gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie. Zmiňuje ho už panovník Jan Lucemburský ve svém privilegiu z roku 1341. Kostel přečkal mnohé války, až v roce 1966 vyhořel. Podle oficiální verze po úmyslném zapálení neznámým žhářem, podle Vojenských lesů však požár vznikl samovznícením uskladněných semen řepky. Od té doby je kdysi majestátní kostel chátrající ruinou.
Zmizí tato bývalá dominanta Svatoboru z mapy Evropy? Možná ano, možná ne… Koncem roku 2003 zahájila armáda spolu s památkáři první kroky k záchraně této české kulturní památky. Zatím vypadá, jako by se zde střetly pluky skřetů se spojeneckou armádou lidí a elfů…
Ještě v roce 1895 žilo ve Svatoboru 427 lidí v 62 domech. Od té doby však počet obyvatel vesnice už jen klesal. V roce 1939 v ní žilo 316 obyvatel, v roce 1950, po vysídlení německého obyvatelstva z pohraničí po 2. světové válce, už jen 28 stálých obyvatel. Dnes jich ve třech zdejších domcích žije sedmnáct.
Andělská hora
Zřícenina hradu Andělská hora je opředena legendou, která sahá velmi hluboko do paměti Evropy – až do bájných dob Artušovských. Je opředena příběhem lásky a lidského srdce. Příběhem krále Tristana, potomkem krále Artuše, jeho dcery Alviny a chlapce, kterého Tristan doslova vyrval ze spárů medvěda – Ursina.
Když Ursinus vyrostl v muže, zatoužil po královské hodnosti. Aby jí dosáhl, obloudil srdce princezny Alviny, která zatím vyrostla v krásnou pannu. Protože však král Tristan nedal svolení k nerovnému sňatku, rozhodl se Ursinus, že královskou dceru unese. Její srdce pak svádělo velmi těžký boj. Láska k otci ji držela pevným poutem k domovu, avšak Ursinova hrozba, že se před jejíma očima probodne dýkou, nebude-li mu po vůli, ji donutila, že se s ním vydala v dálnou cizinu.
Přeplavili se přes moře, překonali hory i doly, dál a dál k východu, aby je královi poslové nedostihli. Až se dostali do údolí lososí řeky, řeky Ohře…
Vystoupili spolu na neznámou horu, z jejíhož temene se naskýtal široširý rozhled do kraje. A rozhodli se, že tady už zůstanou. Na této hoře Ursinus vystavěl pevný hrad i s tajnou chodbou, aby odtud mohl uniknout, kdyby král Tristan i s vojskem k hradu přilehl. A protože mu byla krásná Alvina trpělivou společnicí, nazval hradem… Andělským. Alvina však neustále vzpomínala na domov a na svého otce, proti němuž se provinila. Ve stesku a žalu hledala útěchu v tom, že ze všech sil pomáhala nešťastným lidem z okolních vesnic, kteří přišli na hrad prositi. A ti ji chovali v úctě a lásce a nazývali ji andělem…
Také králi Tristanovi se po dceři stýskalo a neustále po ní nechával pátrat. Marně. A tak si v zoufalosti nechal zavolat věštce, který zapálil hromádku kouzelných bylin, nad jejich kouřem provedl několik podivných kejklí, a pak ukázal na východ:
„Vidím daleko za mořem zemi, podobnou růži. Od jejích hranic se sklánějí hory, čím blíže středu stále menší a nižší jako plátky růže. Tam, kde na jejím pokraji ze země tryská vřelá voda, zvedá se nad krajem mocná hora. A na jejím temeni čnějí hradby hradu. Tam dlí a truchlí pro svou vlast a pro svého otce… Tvá ztracená dcera!“
Mocný král už na nic nečekal. Sestavil početné vojsko a okamžitě se vypravil na cestu. S vojáky se přeplavil přes moře a odtud táhl stále k východu, až přišel do země, podobné růži. Do jemu neznámé země České. Tam nejprve našel horký pramen, o kterém mluvil věštec, a pak uzřel horu s hradem na temeni. Poručil pak vojsku, aby se skrylo v údolí řeky, a sám se převlékl za chudého poutníka a jako takový zamířil k hradu. Lid, mezi který se vtrousil, mu prozradil, že na hradě žije paní, která je andělsky laskavá a milosrdná, paní, kterou k nim poslal Bůh z daleké země za mořem…
A jak pověst o vzniku Andělské hory pokračuje a končí? Takhle: http://www.andelskahora.cz/informace-o-obci/povest-o-andelske-hore/
A nebo to všechno bylo docela jinak? Ať tak nebo jinak, od 17. století hrad již nebyl udržován. Teprve v roce 1899 dal hradní rozvaliny zajistit a upravit tehdejší majitel kysibelského velkostatku, hrabě Jaromír Černín z Chudenic…
Skalky skřítků
Vypadají trochu jako úzké schůdky k jeskyni Oduly před branami Minas Morgul, ke kterým zrádný Glum přivedl Sama a Froda. Pod nimi je velmi strmý sráz, přičemž i ony, stejně jako schody u Minas Morgul, vedou k otvorům do skály. Přesněji k jeskyním skřítků. Ještě přesněji – ke skalním dutinám, o jejichž původu stále ještě vědci vedou spory.
Pěšina k jeskyním (skalním dutinám) skřítků je opravdu velmi úzká. Trpíte-li závratěmi, podobně jako já, rozhodně se během přibližování k nim nedívejte vpravo. Hleďte jen před sebe anebo fixujte oči na skálu vlevo. Proč? Stojíte na extrémě strmém svahu Švédlova vrchu. A zatočení hlavy z pohledu dolů by mohlo znamenat sedmdesát až sto metrů hluboký pád po úbočí svahu. Volná obuv nebo boty s hladkou podrážkou tam rozhodně nemají co dělat!
Národní přírodní památka Skalky skřítků se nachází nedaleko Dubiny na Karlovarsku. Podle prastaré legendy, která se k místu váže, zde skřítkové hlídali poklad. A od lidí, s nimiž tam spolužili, vyžadovali jen něco málo jídla. Nic víc, nic míň. Avšak jak roky plynuly a zimy se střídaly, chamtiví sedláci dávali skřítkům stále méně a méně jídla, až se skřítkové rozhodli místo opustit.
Král skřítků proto požádal převozníka, zda by je mohl přepravit přes řeku Ohři, což převozník udělal. Od úsvitu do soumraku převážel skřítky přes řeku, za což si od jejich krále vysloužil zlato. Malý král pak převozníkovi nabídl, že může jeho národ spatřit a být tak navěky věků posledním člověkem, který tady skřítky uvidí. Převozník jeho nabídku přijal. Zajímalo jej, kolik skřítků za celý den převezl.
A tak jejich král na druhém břehu Ohře zavelel: „Klobouky dolů!“ a převozníkovi se najednou naskytl úchvatný pohled. Spatřil tisíce skřítků. Ti se s ním rozloučili a vydali se směrem ke Krušným horám, snad do jejich nitra. A od toho dne už je tady nikdo nespatřil…
Anebo se vrátili? Těžko říct, spíš na ně jen lidé dodnes vzpomínají…
Ať tak nebo tak, v místě rozhodně působí neznámé síly. Pocítil jsem je na vlastním záznamovém médiu a svým způsobem i na vlastní kůži.
Pro fotografie skalních dutin jsem ke Skalkám skřítků musel hned dvakrát. Po prvním fotografování mi totiž jejich snímky, uložené na paměťové kartě, záhadně zmizely. Jen ony! Toho dne jsem fotil na třech různých místech v okolí, Skalky skřítků byly v pořadí druhé. A pouze jejich fotky jsem po návratu domů postrádal. Na kartě prostě nebyly. Jako by se vypařily, jako by se po nich slehla zem. Jako by je nějaké kouzlo odstranilo…
A tak jsme se s Pentaxem vrátili ke Skalkám skřítků znovu, zhruba o měsíc později. Tentokrát už snímky na kartě zůstaly, avšak možná jen díky tomu, že jsem za ně nevědomky zaplatil. Zmizela mi totiž bunda, kterou jsem si před fotografováním odložil pod úzkým schodištěm k dutinám. Žádný člověk přitom neprošel kolem, žádného jsem neviděl ani v suchém listí neslyšel. Přesto – bunda byla fuč.
Že by ji vzal vítr? Že by ji pro svou škodolibou radost shodil dolů do údolí? Anebo šlo o výměnný obchod s někým neviditelným? Fotografie za bundu… Pokud ano, s kým jsem ho tam nahoře u bájných dutin ve skále uzavřel?
Komorní hůrka
Nedaleko Chebu a Františkových Lázní se nachází Komorní Hůrka, nejmladší sopka na území Česka, která vznikla ve čtvrtohorách na dně vysychajícího slaného jezera. Jedná se o další z magických míst Karlovarského kraje. Mimochodem, také ke Komorní hůrce se váže pověst…
Podle ní se právě tady usadil syn krále trpaslíků ze severu. Na místě založil oheň, avšak převrhl se mu kotel s vařící vodou, která se rozlila na všechny strany. A tak prý vznikly dnešní kyselky (to by vysvětlovalo, proč je Karlovarský kraj krajem lázní). Pak ale vybuchl podzemní oheň, který zničil trpasličí palác. A za tuto nedbalost už trpaslíci nesměli postavit nové sídlo a museli bydlet jen v temných jeskyních…
Údolí Ohře
Příběh řeky Ohře je starý jako lidstvo samo. Před stovkami a stovkami let se Ohře jmenovala Agara, jak ji nazývali Keltové, neboli Lososí řeka. Jméno je složeno ze dvou slov ag či eg (losos) a are či ara (tekoucí voda). Původní název řeky se skoro dochoval na německém území, kde je Ohře nazývána Eger, stejně jako je německy nazýváno město Cheb. Dnes již Ohře lososí řekou není, přesto stále patří mezi nejpůvabnější řeky v Česku, ze které sálá pozitivní síla.
Při své cestě Karlovarským kraje je Ohře uzavřena Krušnými horami z levé strany, Slavkovským lesem a Doupovskými horami ze strany pravé.
Ohře patří k nejvyhledávanějším vodáckým řekám v České republice, v roce 2006 dokonce vznikla kolem vodácké části řeky Vodácká stezka. V úseku od Chebu po Kadaň je rozmístěno 69 informačních tabulí v českém, německém a anglickém jazyce. Cedule informují o tom, kde se právě vodák nachází a jaké kulturní památky, přírodní a historické zajímavosti jsou v blízkém okolí. U obcí jsou informace o samotných obcích, včetně informací o možnostech ubytování. Vzhledem ke skutečnosti, že Ohře protéká chráněnými oblastmi – CHKO Slavkovský les, CHKO Střední Poohří a přírodní park Stráž nad Ohří – je volné táboření podél většiny řeky zakázáno.
Rotavské varhany
Stala se symbolem Rotavy. Pyramidálně skloněná skalní stěna z dvanáct metrů vysokých čedičových píšťal, které vznikly ve třetihorách v důsledku chladnutí lávy. Mohutná stěna, které se říká varhany.
V tom, jak před tisíci let vznikly vějířovitě uspořádané hranoly Rotavských varhan, mají odborníci jasno. Poměrně prudké ochlazení způsobilo v tuhnoucím lávovém proudu vnitřní pnutí a smršťování. Právě kvůli prudkému ochlazení jsou píšťaly uspořádány ve směru největšího teplotního spádu, v tomto případě kolmo k terénu v době erupce.
Pokud vystoupíme z levé strany na vrcholek varhan, naskytne se nám pěkná vyhlídka na Rotavu a Kraslicko.
Píšťaly Rotavských varhan připomínají polena v milíři…
Blažejský rybník a barokní kostel sv. Blažeje
Několika hektarový Blažejský rybník pod Třebouňským vrchem je tichý, vyzařuje z něj však silná energie. Alespoň na mne tak určitě působí. Rybník i k němu přilehlé louky, střídající se vlhké se suchými, z něj na Toužimsku činí poměrně vzácnou krajinu, která byla začleněna do soustavy Natura 2000.
Na břehu Blažejského rybníka, v malebné krajině pod Třebouňským vrchem, stojí zřícenina barokního poutního kostela sv. Blažeje. Kostel nechal vystavět v letech 1732-1733 tepelský opat Raimund III. – na místě zaniklého středověkého gotického kostela. Po roce 1945 ale postupně chátral, až v roce 1957 vyhořel po ráně bleskem (tedy podobný osud jako kostel ve Svatoboru). Od roku 2007 provádí občanské sdružení Cesta z města na zřícenině kostela záchranné práce…
Starý Rybník
Jako by se tudy prohnaly hordy mordorských vojsk! Z bývalého vodního hradu Starý Rybník zůstaly jen trosky, které tolik pamatují. Jeho pravděpodobným zakladatelem byl kolem roku 1360 Rab z Mechelsgrünu. Po něm měl hrad celou řadu majitelů. Již kolem roku 1386 patřil chebským měšťanům, o necelých sto let později Perglarům z Perglasu, v letech 1483 až 1497 chebským Gummerauerům, kteří hrad ve Starém Rybníku spojili s Vildštejnem. Potom Janu z Wallbachu a v letech 1501 až 1550 Janu z Brambachu, členu chebského sněmu a přísedícímu soudu pro Chebsko.
Ve druhé polovině 16. století zde vládli Vidršpergárové (1550 až 1594), po nich Trautenberkové (1594–1663) a Hartenberkové (1663–1711). Jeden z nich, Adam Erdman, byl za týrání váženého chebského měšťana uvězněn a pokutován 200 zlatými. Roku 1699 ho kdosi zastřelil oknem hradu.
Zřícenina vodního hradu dodnes stojí na pahorku, obklopeném z velké části dvěma rybníky. Původní hrad chránil z druhé stany hluboký příkop, přes který vedl zvedací most. Za ním byl gotický hradní palác s dvěma místnostmi v přízemí a s velkým sálem v patře. Do něho se vcházelo jednoduchými kamennými portálky…
Další panovnická sídla
Nad hlubokým údolím, obklopený vysokými lesnatými kopci Slavovského lesa a Tepelské vrchoviny, stojí Bečovský hrad. Ve svých raných dobách (postaven byl ve 14. století) chránil důležitou křižovatku zemských cest. Byl střediskem panství, k němuž náležela největší část Slavkovského lesa, kde se těžily cenné kovy – stříbro, cín a další.
Bečov byl jedním z hradů, kde se dlouho (1620–1621) držela stavovská posádka. Konec rozkvětu zdejšího panství však učinila právě třicetiletá válka. Panství bylo slavkovským měšťanům za jejich účast na stavovském povstání zkonfiskováno a roku 1624 prodáno císařskému sekretáři Gerhardu Questenberkovi. V roce 1648 ale vojska vedená švédským generálem Königsmarkem hrad přepadla, dobyla a posádku zajala. Hrad byl tenkrát velmi poškozen…
Zájem lidí o hrad v Bečově však nikdy zcela neutichl. V roce 1985 byl v prostoru hradní kaple – při policejním pátrání – nalezen poklad nedozírné ceny. Relikviář svatého Maura, který byl v kapli ukrytý na konci 2. světové války v roce 1945. Relikviář představuje nejvýznamnější románskou klenotnickou památku v České republice a vedle korunovačních klenotů je také nejvýznamnější klenotnickou památkou v Česku vůbec. Od roku 2002 je opět umístěn v Bečově nad Teplou – tentokrát ale v nedalekém zámku.
Předlouhá historie chebského hradu se začala psát již na samém počátku 12. století. Jeho dlouhé dějiny jsou mimo jiné spojeny s mocným rodem Štaufů, z něhož vzešla řada římsko-německých králů a císařů. Byl to právě jeden z nich, císařský panovník Friedrich Barbarossa, který v závěru 12. století nechal původní hradní objekt přestavět na mocnou císařskou falc, která je jedinou na území České republiky.
Z ní se do dnešních dnů, přes všechny války a požáry, kterým byl Cheb v průběhu mnoha staletí vystaven, dochovalo jen torzo kdysi honosného vladařského paláce, mocná obranná Černá věž a především unikátní dvojitá románsko-gotická kaple sv. Martina, Erharda a Uršuly.
Černá věž Chebského hradu, v jehož útulných komnatách opakovaně pobýval již zmíněný císař Friedrich Barbarossa. Právě on na hradě v Chebu pořádal říšské sněmy a dokonce tady pobýval před odjezdem na třetí křížovou výpravu, která se mu stala osudnou. Útulné komnaty chebského hradu ale hostily i další velké panovníky – například otce vlasti Karla IV. a krále Jiřího z Poděbrad.
Pětadvacátého února 1634, v době třicetileté války, se chebský hrad stal místem poslední večeře souputníků Albrechta z Valdštejna, kteří zde byli zavražděni, aby po nich – jen o pár desítek minut později – byl v Pachelbelově domě u chebského Špalíčku zavražděn i sám Albrecht z Valdštejna. Prý na příkaz císaře. Říká se, že duchové zavražděných Valdštejnových souputníků dodnes po hradě bloudí…
Chebský hrad byl zároveň častým terčem dobyvačných armád. Dobývali jej Husité, schovaní za svou vozovou hradbou, mohutné prakové koule na něj pálili Švédové a v první polovině 18. století ho ve válce s nezdolnou českou panovnicí, Marií Terezií, plenily legie francouzského krále Ludvíka XV.
Svou poslední vývojovou fází prošel hrad na přelomu 17. a 18. století, kdy byl z části přebudován do podoby barokní pevnostní citadely…
Paměť zámku Chyše sahá až do druhé poloviny 12. století, kde na místě dnešního zámku stála tvrz, sídlo starobylého vladyckého rodu Odolenoviců. V roce 1466 se Chyše dostaly do držení Buriánu z Gutštejna, už o rok později ale zdejší hrad zcela zničila vojska husitského krále Jiřího z Poděbrad. Dobytí chyšského hradu a jeho následné poboření se vztahuje k osobě Buriána z Gutštejna, který se přistoupením k Jednotě zelenohorské přidal na stranu odbojných pánů, soustředěných okolo nejvyššího purkrabího Zdeňka ze Štenberka. Burián z Gutštejna se hned v roce 1471 přiklonil na stranu krále Vladislava Jagellonského, a tak mu král Vladislav v roce 1473 „hrad pobořený, řečený Chyše, s vesnicemi a vším lidem“ propustil z manství do přímého držení.
Burián z Gutštejna byl pro Chyši velkorysým stavebníkem, protože kromě samotné obnovy hradu nechal kolem městečka postavit opevnění s jedenácti baštami. Dále nechal postavit v Chyši městský špitál s kostelíkem sv. Bartoloměje. Burián z Gutštejna zemřel v roce 1489, ale jeho potomci zde vládli hluboko do šestnáctého století. Posledním mužským držitelem z rodu Gutštejnů byl Viktorín. Po jeho smrti přešly Chyše na jeho dceru Anežku, která po sňatku s Mikulášem z Lobkovic na něj celé své dědictví v roce 1566 přepsala.
Mikuláš z Lobkovic byl dalším významným stavebníkem v Chyši. Byl to on, kdo v roce 1578 nechal přestavět gotický hrad na reprezentační renesanční zámek.
Zámek pak měl postupně celou řadu majitelů. V roce 1747 koupil panství Václav Leopold Putz z Breitenbachu, pán na Lukách a Budově. Ten ale panství Chyše zadlužil, a tak ho v roce 1766 získal ve veřejné dražbě hrabě Prokop Lažanský z Bukové, který tím sloučil dohromady velká panství v oblasti – Manětín, Chyše a Rabštejn. V roce 1925 zdědil Prokop IV. Lažanský, který zámek vlastnil do roku 1945, kdy mu byl zestátněn podle Benešových dekretů. Stát pak nechal krásný zámek zcela zchátrat…
Na jeho lepší časy se začalo blýskat až v roce 1996, kdy ho za 10 milionů korun koupil pokračovatel hraběcího rodu Lažanských – Vladimír Lažanský z Děčína. A ihned začal s jeho záchranou a obnovou. Doporučuji všem vidět, co v Chyši dokázal, jak tento skvost Karlovarského kraje zachránil…
Goticko-románský hrad Loket se tyčí nad řekou Ohře od první poloviny 13. století. Hrad byl po svém postavení oporou králi Václavu I. proti jeho synovi Přemyslovi. V letech 1421, 1427 a 1429 se husité pokoušeli hrad dobýt, ovšem bez úspěchu. Dne 20. září 1434 zastavil král Zikmund hrad Loket i s městem, Andělskou horu, město Ostrov a panství hroznětínské, falknovské a hartenberské svému kancléři Kašparu Šlikovi.
V roce 1648 dobyli Loket Švédové a zcela ho vyplenili. Město i hrad Loket začaly po třicetileté válce upadat. V letech 1792 – 1948 byla část hradu přeměněna na státní vězení…
Hrad Vildštejn ve Skalné je jedním z nejstarších vodních hradů v Česku. Byl vybudován zřejmě na přelomu 12. a 13. století. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1225, kdy je zmíněn v přídomku jedné z větví rodu Nothaftů, který patřil mezi přední šlechtické rody Chebska.
V 16. století získal hrad rod Viršperků. Podle kronik byli Viršperkové vznětliví a suroví. Jejich vláda byla plná krvavých vád s městem Cheb i dalšími sousedy, Viršperkové se ale vraždili i mezi sebou. Jejich spory s mocným Chebem vyvolaly v roce 1539 výpravu proti Vildštejnu (dnes Skalná) pro neshody mezi chebskými cechy a Viršperky. V krvavé bitce pod hradem Vildštejn byli chebští mistři se svými lidmi a s chebským soudním vykonavatelem zahnáni střelbou.
Co říct o bývalých majitelích hradu ve Skalné dál? Volf Adam z Viršperku byl v roce 1568 stižen chebskou klatbou pro vraždu Vildštejnského rychtáře. O rok později zavraždil Kašpar Viršperk svého bratrance Abraháma ze Starého Rybníka. Brzy po požáru Vildštejna zavraždil Bartl Viršperk svého příbuzného Volfa Kryštofa a pana Lamingena. Řada dalších Viršperských zločinů pak vyvolala dvě nové výpravy proti Vildštejnu (1579 a 1596). Při druhé z nich byl Kašpar Viršperk zajat a uvězněn. Nejprve v Chebu a potom na Pražském hradě. Byl odsouzen k pokutě 6000 Guldenů (zlatých) a ke konfiskaci majetku… Napadá mě, jaký duch v hradu asi přetrvává, jaké síly jsou v něm ukryté, když je spjatý s tak krvavou minulostí jeho pánů?
V roce 1999 koupil hrad a zbytky zámku Miroslav Pumr, který památku postupně rekonstruuje. Hradní budova je dnes už celá zrekonstruována…
Na konci 16. století byl na samém úpatí čarokrásného Slavkovského lesa, v údolí pod kynžvartským hradem (o jeho dalekosáhlé historii i bitvách mezi Kynžvartem a Chebem více zde: http://www.zamek-kynzvart.eu/obsah/trochu-historie/), postaven renesanční zámek. Jeho přesná podoba dnes už není známa a neznáme ani žádné dobové vyobrazení zámku. V pozdějším klasicistním metternichovském zámku se však dochovaly poměrně významné části původního renesančního objektu, například kompletní klenby s kletovanou omítkou.
Protože se zdejší pán, Kryštof Jindřich ml. z Cedvic, aktivně zúčastnil stavovského povstání proti císaři Ferdinandovi II., bylo jeho kynžvartstké panství po bitvě na Bílé hoře konfiskováno a v roce 1623 propůjčeno a o sedm let později postoupeno pěti bratřím Metternichových, synovcům trevírského kurfiřta, za 66 114 říšských zlatých. Metternichům pak kynžvartské panství i s ruinami hradu na kopci a nově postaveným zámkem v údolí patřilo až do roku 1945…
Nejslavnějším majitelem kynžvartského zámku a přilehlého panství byl Clemens Wenzel Lothar Johann Nepomuk, 2. kníže von Metternich-Winneburg (1773 – 1859). Metternich byl od roku 1809 ministrem zahraničí a v letech 1821 – 1848 kancléřem “habsburského domu, dvora a státu”. V roce 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu. Přímo v jeho režii také probíhal Vídeňský kongres (1814 – 1815), který upravil mezinárodní vztahy soustavou smluv po porážce Napoleona.
Kancléř Metternich bydlel převážně ve Vídni. Protože barokní zámek v Kynžvartu už nevyhovoval jeho nárokům na reprezentaci, nechal ho v letech 1821 – 1839 přestavět ve stylu vídeňského klasicismu…
Stromy
Příběh Pána prstenů je zároveň příběhem lesů, stromů a Entů, moudrých pastýřů stromů. V Karlovarském kraji rostou desítky pozoruhodných a výjimečných stromů. Výjimečných tvarem, vzrůstem, věkem… Vybral jsem jen málo z nich.
Svatošské skály
Ční nad řekou jako staří kamenní obři z dávných časů. Kdo?
Za časů vlády Vohburgů našel chudý sedlák v místech dnešního Horního Slavkova novorozeného chlapce. Vzal jej s sebou a miminko předal markraběnce Janě. Ta se malého chlapce ujala a pokřtila ho jménem Jan. Po svém nálezci pak nosil příjmení Svatoš.
Jan Svatoš rostl jako z vody a když dospěl ve statného mladého muže, nalezl zalíbení ve vědách. Jednou zadumaně seděl u břehu Ohře a hleděl do jejích vln. Najednou se z nich vynořila krásná víla a pravila: „Znám tvé tužby a naučím tě všemu, po čem prahneš. Ale musíš mi slíbit, že se už nikdy nezaslíbíš jiné ženě…“
Právě tak začíná slavná pověst o vzniku Svatošských skal u řeky Ohře – mezi Loktem a Doubím. Mohutné žulové skály byly vyhlášeny za chráněnou rezervaci již v roce 1933, později za přírodní památku “Jan Svatoš“. Toto místo, jako řada jiných v Karlovarském kraji, také učarovalo a inspirovalo J. W. Goethea…
Svatoš byl krásou víly i jejím slibem tak očarovaný, že nabídku rád přijal. Po čase jej však slib, daný krásné víle z Ohře, začal mrzet. Potkal totiž dívku, do níž se zamiloval, a toužil si ji vzít za ženu. Spoléhal na to, že pomocí kouzel zlomí předchozí slib víle. A tak se začala chystat svatba. Svatební průvod stál před oltářem a zbývalo jen říci svá „ANO“. Těsně před tím se však nečekaně zjevila víla z Ohře, které dal Svatoš svůj slib, a pomocí kletby proměnila celý svatební průvod ve skály. Od těch dob potkávají lidé v těchto místech u řeky nejen oba zkamenělé milence, ale i kněze, svatební hosty, hudebníky i svatební povoz…
Tři kříže
V jejich okolí se nalézá největší hadcové území v Čechách. To se rozkládá v místech zvaných Dominova skalka, Vlček a Pluhův bor. Rostou na něm mimořádně vzácné rostliny, např. vřesovec pleťový, zimostrázek nízký, vrtička měsíční či vzácně hvozdík lesní. Nachází se zde také kriticky ohrožené rostliny jakými jsou svízel sudetský, především pak ale endemit rožec kuřičkolistý. Řeč je o Třech křížích, jedné z největších zajímavostí Slavkovského lesa.
Tři kříže, k jejichž vzniku existuje hned několik legend, vystupují ze skalky, která se vypíná nad kotlinou bývalého města. Původně se nedaleko místa nacházela také čtvrt města Prameny, zvaná Větrný vršek. Ta však postupem věků zcela zanikla, a tak dnes na památku dávných časů stojí skála se Třemi kříži opuštěná, jen mezi známou upolínovou loukou.
Navzdory počtu fám a legend se zdá, že Tři kříže zde stojí od roku 1849 (nikoliv od roku 1859, jak se někdy mylně uvádí). Podle všeho jde o společné dílo několika místních šikovných kameníků.
Co se nápisů na křížích týká, bylo učiněno již dost pokusů o jejich rozluštění. Podařilo se to ovšem jen částečně, a to poměrně nedávno. Prostřední kříž neměl nápis vysekaný na kamenném podstavci, ale měl na sobě připevněnou desku s textem. která však byla zničena a zůstaly po ní jen úchyty.
Částečně čitelný je text na levém kříži. Zde je však možné přečíst jen první řádek, chráněný před povětrnostními vlivy železným pásem. Na tomto řádku čteme: “Zur Ehre Gottes” (Ke slávě Boha)
Další řádky, s výjimkou posledního, jsou již zcela nečitelné… Více zde: http://www.slavkovsky-les.cz/zajimava-mista-slavkovskeho-lesa/tri-krize-prameny/
Upolínová louka
Národní přírodní památka Upolínová louka se nachází v těsném sousedství Tří křížů. Mezi zde rostoucí vzácné a ohrožené druhy rostlin patří zejména drobný upolín evropský, vrba borůvkovitá, mochna bahenní, vrba rozmarýnolistá, vachta trojlistá, kosatec sibiřský, ostřice stinná nebo orchideje – prstnatec Fuchsův a prstnatec májový.
SOOS
Nedaleko Františkových Lázní leží prazvláštní “měsíční” krajina, rozpraskaná erozí. Jako by ji sežehlo velké oko Mordoru. Je to SOOS – rozsáhlé rašeliniště a slatiniště, kde vyvěrá velké množství minerálních pramenů a čistý oxid uhličitý v tzv. Mofetách – bahenních sopkách.
V rezervaci, která je pokrytá žlutou a bílou vrstvou vysrážených solí, žije řada chráněných živočichů a roste v ní množství mokřadních a slanomilných rostlin. SOOS byl za rezervaci vyhlášený v roce 1964 na ploše 221 hektarů. Přístupná je ale jen jeho část, a to 1,2 kilometru dlouhou dřevěnou naučnou stezkou, která vede po dně vyschlého jezera, které mělo slanou (minerální) vodu.
SOOS je prastarý, a proto v něm návštěvníci najdou evropskou raritu. Křemelinový štít – nahromaděnou křemelinu ze schránek jezerních řas rozsivek, usazených na dně dávno vyschlého jezera. V rašeliništi SOOSu rostou mokřadní a slanomilné rostliny, z bahenních sopek uniká kysličník uhličitý, v jiných bublá voda a bahno. Nalezena zde byla i zcela nová řasa – Percursaria percursa.
A pozor! Nechoďte za světlíšky. Nebo půjdete dolů za mrtvými a rozsvítíte si svoje vlastní svíšišky… Zkrátka, držte se jen vyznačené trasy, raději. Místy kolem jsou měkké, rašelinové mokřady…
Šemnická skála
Uchránila mladou pannu, alespoň podle legendy. Ano, k Šemnické skále se váže pověst o mladé dívce, která se na jejím vrcholku ukryla před svým pronásledovatelem, zlým rytířem z Andělské Hory. Skála nevinné dívce pomohla, rytíř, zřejmě poháněný neurvalým chtíčem, se při pronásledování dívky zřítil z jejího vrcholku i se svým koněm. Na památku této události byl na Šemnické skále, tenkrát zvané Panenský skok (název Šemnická skála se ujal až v 19. století), postaven kříž. Do dnešních dob se ale nedochoval…
Východní stěna Šemnické skály spadá strmě do hloubky téměř sta metrů. Ze samotného vrcholku je přitom nádherný výhled do strhující krajiny středního Poohří, lemované na severu Krušnými horami a z jihu vulkanickými vrchy Doupovských hor. Od roku 1933 je Šemnická skála přírodní památkou. Dnes je mimo jiné domovem a hnízdištěm krále noci – výra velkého.
Středověký cínový důl Jeroným
Nedaleko Královského horního města Čistá, které však v dnešních mapách nenajdete, protože ho po 2. světové válce zcela zlikvidovala československá armáda, se nachází vchody do podzemního dolu, který jako by vybudovali nejmocnější z trpasličích králů. Jedná se o středověký cínový Důl Jeroným, který je unikátní ukázkou hornické kultury Slavkovského lesa a zdejší krajiny.
V prostorách cínového dolu z poloviny 16. století jsou zachovány komory, chodbice, odpočívadla, výstupky a charakteristické úspornými profily. Je tam dosud patrný způsob práce želízkem a mlátkem, v komorách jsou stopy po sázení ohněm.
Za celou dobu existence dolu bylo na ložisku vytěženo přibližně 500 až 700 tun cínu. První část unikátního podzemního dolu Jeroným byla v říjnu 2013 zpřístupněna veřejnosti.
Tak nějak na konec…
Houby. V Karlovarském kraji jich rostou tuny, malí hobiti by měli radost…
Vyhlídková věž Egerwarte (Chebská stráž) nad Skalkou připomíná gondorské majáky.
Tento fotoblog nevznikl během víkendu, dokonce ani během několika víkendů. Přicházel na svět přibližně tak dlouho, jak dlouho se v těle ženy připravuje dítě na vstup do světa. Vznikal devět, nebo deset měsíců, a proto se mu žádný z mnou dosud publikovaných fotoblogů nemůže rovnat. Najel jsem při něm 1.036 km, dvakrát zmokl a čtyřikrát se smažil v žáru afrického slunce. Cloud connected.
Při fotografování Karlovarského kraje jsem pil pivo ve více než dvanácti hospodách, ve dvou jsem si dal bramboráky a v jedné pečené vepřové koleno. Zničil jsem jedny džíny a u Skalek skřítků přišel o bundu. Absolvoval jsem čtyři silniční kontroly, při kterých jsem dva podepisoval do svých knih, protože policisté, kteří byli zároveň rybáři, vlastnili mé knihy a poznali mě.
Samozřejmě bych mohl nabízet další pozoruhodná a magická místa kraje. Například Vysoký kámen u Kraslic, Viklan u Rybničné, Vlčí jámy, Skalní město pod Šišákem, Smolné Pece apod. Ale to by pak tento fotoblog přestal být fotoblogem a stal by se již románem. Tak jako Tolkienův Pán prstenů.
Pokud vás zajímá více o přírodních krásách a zajímavostech Karlovarského kraje nebo o jeho historických skvostech, doporučuji například tyto weby: Czech-Bavarian Geopark, Živý kraj nebo Slavkovský les.
článek byl převzat s laskavým svolením Václava Fikara – původní článek ZDE